Horolezectví a historie zdolávání Mount Everestu
Mount Everest je s výškou 8 848,86 metrů nejvyšším bodem na Zemi, je součástí pohoří Himálaj, ležící na hranici mezi Nepálem a Tibetem.
O vrchol se dělí obě země, ale nejznámější vrcholová trasa je na nepálské straně. V devatenáctém století byla hora pojmenována po George Everestovi, britském geodetovi a geografovi. Mnohem starší je však tibetské jméno hory - Chomolungma, což znamená "Bohyně Matka země", někdy též "Matka světa" a jde o označení jedné z bohyň tibetského buddhismu, jejíž sídlo je právě vrchol hory. Nepálci dali hoře jméno Sagarmatha, které má v sanskrtu různé významy.
První pokusy o výstup na Mt. Everest i v celé Himaláji a Karákoramu podnikali až na malé výjimky Britové. Mezi památný, ale ne první pokus o výstup se zapsal především počin významného horolezce George Malloryho a Andrew Irvina roku 1924, kteří se z hory už nevrátili a dodnes je kontroverzním tématem, zda byli na vrcholu první a zemřeli při sestupu nebo se zřítili už cestou na vrchol před jeho dosažením.
Malloryho tělo bylo nalezeno v roce 1999 americkým horolezcem Conradem Ankerem, tělo Irvina se však dodnes nenašlo. V rámci horolezecké komunity existují protichůdné názory a mnoho teorií na to, zda duo mohlo dosáhnout vrcholu 29 let před prvním úspěšným výstupem Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye.
Vedoucí výpravy Edward F. Norton však o dva roky později vystoupil až do výšky 8 572 m (bez kyslíkového přístroje). Jeho rekord byl překonán až v roce 1953, přesněji 29. května před polednem - a to dosažením vrcholu Mt. Everestu Edmundem Hillarym a Tenzingem Norgayem po více než třicetileté snaze o zdolání tohoto vrcholu. Od té doby zdolalo vrchol Everestu více než 6 000 lidí. Ocenění však zasluhují například i švýcarské pokusy o výstup, které ztroskotaly roku 1952 pro velmi nepříznivé počasí. Švýcaři navíc jako první docenili horolezecké schopnosti šerpů tím, že je přijali do vrcholového týmu jako rovnocenné partnery.
Padesátá léta byla v Himaláji obdobím rozkvětu, jsou často označována za "zlatý věk" himalájského horolezectví, v jejich průběhu byly kromě Everestu totiž zdolány všechny hlavní vrcholy téměr všech ostatních osmitisícovek. Výpravy v Himaláji byly však vždy silně ovlivněny politickými poměry. Nepál i Tibet, kde leží většina nejvyššího hor, měly hranice dlouho uzavřeny. Tibet otevřel své území cizincům ve 20. letech, tehdejší Nepálské království ale až roku 1949, proto se dřívější expedice o horu pokoušeli z Tibetu přes severní stěnu. Horolezecká aktivita byla tehdy velmi závislá na diplomatických vztazích a proto měli naději na úspěch jen ty výpravy, které byly podporovány svými vládami.
Podle několika horolezců byl však vrchol Everestu doopravdy dobyt (s jistou nadsázkou) až v roce 1978 Reinholdem Messnerem a Peterem Habelerem, kteří na vrchol vystoupali bez umělého kyslíku a tzv. alpským stylem (bez pomoci šerpů a fixních lan), čímž se jejich výkon stal v horolezecké komunitě hodnotnějším. Tehdy byl jejich počin dokonce tak těžko uvěřitelný, že ho Messner v roce 1980 zopakoval, tentokrát však v podobě sólo výstupu (bez spolulezce).
17. května roku 1991 vystoupal na vrchol první Čech Leopold Sulovský, který společně s dalšími členy italské výpravy provedl prvovýstup přes Nortonův kuloár, který je dodnes nejhodnotnějším českým výstupem na Everest. Od té doby byl Everest pokořen ještě několika dalšími českými muži i ženami.
Současnost
Výstup na Mount Everest se od té doby stal oblíbenou expedicí horolezců, je to však nebezpečný podnik, který vyžaduje mnoho zkušeností s horolezectvím jinde, dobrý zdravotní stav a skvělou fyzickou kondici. Sníh a led vytvářejí smrtelná nebezpečí, jako jsou laviny, a kvůli počasí je zde pouze omezená lezecká sezóna (jaro a podzim). Největší nebezpečí však představuje nadmořská výška. Většina horolezců není zvyklá na vysokou nadmořskou výšku (a s ní související nízkou hladinu kyslíku) a spoléhá na kyslík v lahvích, který si přinášejí. To je důvod, proč se oblast nad 8 000 metrů na Everestu nazývá "zónou smrti". U horolezců, kteří v této oblasti stráví více než několik hodin, se může vyvinout výšková nemoc, otok mozku a další zdravotní komplikace.
Vysoké riziko výprav dokazuje i vysoký počet úmrtí. K jedné z největších katastrof na Mount Everestu došlo ve dnech 10.–11. května 1996, kdy osm horolezců souhrou několika nešťastných událostí, zemřelo při pokusu sestoupit z vrcholu. Katastrofa v roce 1996 získala širokou publicitu, bylo o ní napsáno několik knih a vyvolala otázky o komercializaci Everestu. K Další tragické nehodě došlo roku 2014, kdy lavina zabila šestnáct nepálských šerpů. K nejsmrtelnější události na nejvyšší hoře světa však došlo rok poté - 25. dubna 2015, kdy Nepál a okolní země zasáhlo zemětřesení o síle 7,8 stupňů Richterovy škály. Otřesy způsobené zemětřesením spustily několik lavin, nejničivější však byla lavina z nedalekého vrcholu Pumori do základního tábora Mount Everestu. Zemřelo 23 lidí, což překonalo počet obětí laviny, ke které došlo v roce 2014 jako nejsmrtelnější katastrofa na Everestu. Podle himálajské databáze zahynulo na Mount Everestu od roku 1922 nejméně 322 lidí. Nejznepokojivější je, že těla mnoha mrtvých horolezců není možné dopravit do údolí, takže horolezci při cestě na vrchol musí často procházet v jejich bezprostřední blízkosti.
V posledních letech se horolezecký průmysl na Everestu stal až kontroverzním. S rostoucí popularitou výstupu se objevilo více "dopravních zácp", protože horolezci trávili příliš mnoho času v zóně smrti čekáním na příležitost dostat se na vrchol. Aspiranti na dosažení vrcholu se navíc dělí na jakési dvě skupiny – špičkoví horolezci snažící se o výstup tzv. alpským stylem a velké komerční expedice, jejichž součástí může být v podstatě kdokoliv. K zatím asi největšímu konfliktu mezi oběma skupinami došlo v roce 2013 mezi trojicí horolezců Simonem Moro, Ueli Steckem, Jonathanem Griffithem a několika šerpy pracujícími pro komerční expedice, kdy dokonce došlo k fyzickému střetu, který si vysloužil rekord nejvyšší doložené rvačky v historii lidstva. :-)
Ženy na Mount Everestu
První ženou, která zdolala vrchol Mount Everestu se stala japonka Junko Tabei v roce 1975. Od té doby vylezlo na jeho vrchol téměř 800 žen. Z českých žen se na vrchol jako první dostala Renata Chlumská (Češka narozená ve Švédsku) v roce 1999. Obdivuhodný výkon předvedla Novozélanďanka Lydia Bradley, která se v roce 1988 stala první ženou, která zdolala Mount Everest bez použití umělého kyslíku. Z nepálských žen drží prvenství Pasang Lhamu Sherpa, která dosáhla vrcholu v dubnu 1993, ale zemřela při sestupu. Lhakpa Sherpa, další skvělá nepálská horolezkyně, vylezla na vrchol Everestu celkem desetkrát a drží tak rekord v nejvyšším počtu ženských výstupů. Nejmladší ženou nebo spíše dívkou, která kdy dosáhla vrcholu je Malavath Purna z Indie, které se to podařilo v jejích 13 letech.
