Julské Alpy - legenda o Zlatorogovi

Slovinská pověst o kamzíkovi Zlatorogovi žila pouze v ústním podání zdejšího lidu až do roku 1868, kdy se poprvé objevil v novinách Laibacher Zeitung.

Teprve zásluhou R. Baumbacha byla s ní seznámena celá Evropa. Německý básník Rudolf Baumbach se narodil roku 1840 v Kranichfeldu u Výmaru. Po studiu přírodních věd se stal profesorem na rakouských středních školách, později domácím učitelem mimo jiné též v Terstu. Od roku 1885 působil jako knihovník v Meiningen, kde též roku 1905 zemřel. Je autorem nenáročné lyriky a epiky. Známým se však stal svou slovinskou alpskou ságu Zlatorog z roku 1877. Námět pro tuto epiku ve verších načerpal zřejmě za svého pobytu v Terstu a při svých cestách Itálií. Čeští čtenáři měli možnost se seznámit se Zlatorogem v překladu Adolfa Heyduka již v roce 1885 (J. R. Vilímek, Praha). Od doby svého vzniku se tato úchvatná báseň rozšířila ve sto tisíci výtiscích; v roce 1884 byla dokonce V. Gluthem přepracována jako operní text.

Původní pověst je celkem stručná, i když verzí příběhu dohledá hned několik: na Triglavu žila tlupa bílých kamzíků se svým vůdcem Zlatorogem, střežená bílými vílami Rojenicemi, které udržovaly horské pastviny zelené a pomáhaly lidem, kdykoliv je zastihly v nesnázích. Mezitím se v údolí Soči rodí zápletka. Dcera hospodského dostala od bohatého kupce z Benátek cenný šperk. Dívčina matka trvá na tom, aby dívčin nápadník – chudá, ale zručný lovec – vyrovnal tento dar Zlatorohovým zlatem schovaným pod horou Bogatin, kde ho hlídá několikahlavý had. Pokud to neudělá, musí zpátky přinést alespoň kytici triglavských růží, čímž dokáže svou věrnost, což ovšem byl v panující tuhé zimě nesplnitelný úkol. Mladý lovec, sžíraný žárlivostí, stoupal při hledání Zlatoroha po svazích hory. Věděl, že i malý kousek zlatých rohů tohoto kouzelného zvářete otevárí bránu k pokladům Bogatinu. Po dlouhém pátrání nakonec tento mladý muž Zlatoroha našel, zamířil a vystřelil. Byl to smrtelný zásah. Krev prýštící ze Zlatorohovi rány však rozpustila sníh a na tom místě pak vyrostly magické triglavské růže. Kamzík si uždíbnul pár okvětních lístků a ejhle – okamžitě byl opět úplně zdravý. Jak skákal pryč, pod jeho kopyty rostly další a další růže. Kamzík tím lákal lovce stále výš a výš do hor. Když vystoupali na vrchol, od zlatých rohů Zlatoroha se začalo odrážet slunce. Jeho zář lovce oslnila. Ztratil stabilitu a zřítil se do hluboké soutěsky. Kdysi laskavý a důvěřivý Zlatoroh byl však stále rozzuřený nad tím, co mu smrtelník chtěl provést. Ve své zlosti nabíral cestou údolím Triglavských jezer všechno na své rohy, čímž proměnil krásné pastviny na kamennou poušť v dnešní podobě. Oblast opustil i s vílami a už se nikdy nevrátil.

A co se stalo s těmi ostatními? Dcera hospodského marně čekala, až se její milý vrátí. Když přišlo jaro, sníh začal tát a řeka Soča se rozvodnila, jednoho dne dívce přinesla tělo jejího mladého nápadníka, jehož ruka stále svírala kytici triglavských růží.

Báje o Zlatorogu podpořily pověry o bílé zvěři, které se dodnes se tradují v mysliveckých kruzích. Již celá staletí oživuje vyprávění myslivců přízrak v podobě bílé zvěře. Při setkání nebývá raději taková zvěř ulovena a když, pak střelce postihne neštěstí, zbývá mu nejvýš rok života. Platí to pro bílé jeleny, kamzíky, srnce a veškerou ostatní zvěř. V zemích bývalého Rakouska-Uherska ještě podpořila tuto pověru úmrtí korunního prince Rudolfa a následníka trůnu Františka Ferdinanda, kterým předcházelo ulovení bílých kamzíků.

V současnosti je Zlatorog jedním ze symbolů Slovinska, což dokládá i fakt, že v Kranjské Goře u jezera Jasna stojí jeho velmi často focená socha.